Křišťálová lebka

Modely lidské lebky vyrobené z křišťálu, označované jako křišťálové lebky, byly od 19. století populárním předmětem sběratelství. Jejích údajní nálezci tvrdí, že jde o pozůstatky předkolumbovských civilizací Střední Ameriky, žádný z exemplářů zkoumaných vědci však nic takového nepotvrdil, naopak výsledky analýz ukazují na vznik nejdříve v 19. století, pravděpodobně v Evropě. Kolem křišťálových lebek existují různé legendy ohledně jejich paranormálních vlastností či původu, které pronikly i do zábavního průmyslu, například ve filmu Indiana Jones a království křišťálové lebky nebo v seriálu Hvězdná brána (epizoda Křišťálová lebka).

Křišťálová lebka (exemplář z Britského musea). Autor: geni.

Zdroj: Wikipedie.

Další informace:

Podle učebnic dějepisu byla křišťálová lebka Mitchell-Hedgese, také nazývaná lebka osudu, nalezena v roce 1927 anglickým badatelem Fredrikem Mitchell-Hedgesem v ruinách Mayů v Lubaantunu ve Střední Americe. Jiné prameny říkají, že Mitchell ji koupil na aukci v Londýně v roce 1943 a že se jedná o  padělek.

Ať tak či tak, tato křišťálová lebka je dopodrobna vypracovaná, leštěná a je uměleckým předmětem nevyčíslitelné hodnoty. Kdyby lebka skutečně pocházela z dob Mayů, stáli bychom nevyhnutelně před několika naléhavými otázkami.

Autor: Manuel de Corselas.

Lebka osudu je z několika hledisek technickou nemožností. S hmotností zhruba pěti kilogramů a s věrnou přesností zobrazení ženské lebky se zdá být nemožné, aby byl takovýto předmět vyroben bez moderní techniky. Není ale známo, že by Mayové takovéto nástroje vlastnili.

Lebka se stala předmětem různých analýz. Jednou nedořešenou hádankou je opracování. Křemenný krystal má, podle Mohsovy stupnice tvrdosti, hustotu sedm. Mohsova stupnice tvrdosti jde od 1 pro mastek do 10 pro diamant. Křemenný krystal může být tedy opracován pouze tvrdším materiálem jako je například rubín nebo diamant.

Autor. Rafał Chałgasiewicz.

Studie konzervátora Franka Dorlanda z laboratoří Hewlett-Packard v Santa Clara v 70tých letech minulého století došla k závěru, že k vytvoření lebky s manuální politurou pomocí diamantu a písku, by Mayové potřebovali 300 let.  Dorland zkoumal lebku šest let a zjistil u ní podivuhodné vlastnosti. Lebka má luminiscenční vlastnosti a mohla tedy vytvářet své vlastní světelné pole. Kromě toho má snímatelnou dolní čelist. Ten nejpodivnější objev učinil Dorland zcela náhodně, když si večer lebku prohlížel u krbu. Plameny krbového ohně se odrážely v očních důlkách lebky. Tímto objevem inspirovaná sledování ukázala, že křišťálové lebce byly dány různé optické vlastnosti díky způsobu broušení. V dutině ústní  se nachází  hranol, který  dopadající světlo ze spodku lebky přímo vyzařuje očními důlky. Nebo ze strany dopadající světelný paprsek opět vyzařuje středem čela ven, místem, které se také nazývá "třetí oko" nebo nebeské oko.

Autor: Vassil.

Plánovali snad Mayové skutečně vědomě to, že budou po tak dlouhý čas, po několik století pracovat na jednom předmětu? Křišťálová lebka Mitchell-Hedgese ale není jediná svého druhu. Několik lebek bylo nalezeno na různých světadílech, jsou vyrobeny nejen z křišťálu, ale i z jiných materiálů. Jedna kompletní kostra z jadeitu byla nalezena v Mongolsku a datována byla na rok  2.200 až 3.500 před Kristem.

Pravost křišťálové lebky se zpochybňuje, protože není možné zjistit stáří křemenného materiálu. Avšak fenomén křišťálové lebky a jiné nálezy tohoto druhu zůstanou pro badatele nadále zajímavými. Především pro ty, kteří se zabývají možností prehistorických kultur, tedy vysoce vyvinutými civilizacemi před naší civilizací. A toto se člověku přímo vnucuje, uvážíme-li, že Dorlandův objev se týká lomu světla a dá se vycházet z toho, že se jedná o rituální předmět a o možnost bývalé pokrokové kultury, která měla odpovídající duchovní znalosti a technické možnosti k vyrobení takového uměleckého předmětu.