Veksláci

Vekslák je slangové označení člověka, který se v komunistickém Československu věnoval nelegálnímu prodeji cizích měn (valut) nebo bonů, jimiž bylo možné nakupovat zahraniční zboží v prodejnách Tuzex. Samotné slovo veksl pochází z německého der Wechsel, směna.

Veksláci si dokázali běžně vydělat i mnohem více než desetinásobek průměrné měsíční mzdy. Jejich podnikání bylo ovšem v tehdejší době trestné, hrozily jim trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (§ 124 tr. zák.) nebo ohrožení devizového hospodářství (§ 146 tr. zák.). Postihu za trestný čin příživnictví se bránili tím, že oficiálně byli zaměstnáni např. jako noční hlídači. I přes tento fakt byli systémem vesměs tolerováni.

Veksláci. Autor: Muzeum Policie České republiky.

Kulturní fenomén veksláctví se odrazil i v dobové populární kultuře, např. filmu Bony a klid.

Zdroj: Wikipedie

Pro každé zboží byla v centrálně řízené ekonomice administrativně stanovena cena, která platila ve všech obchodech po celé republice, a to až do vyhlášení cenových úprav. Inflace tudíž de facto neexistovala a občasné cenové úpravy byly autoritami prezentovány jako v zásadě neinflační. Inflace se však projevovala skrytě, konkrétně v nedostatku určitého zboží (například maso, zelenina, elektronika apod.). To mělo za následek bujení různých forem černého trhu, na kterém byly vyšší ceny než byly administrativně stanovené. Klasickou ukázkou tohoto trhu byl tzv. podpultový prodej zboží.

Zvláštním případem černého obchodu byl tzv. veksl, který „těžil“ z velmi obtížného přístupu občanů k devizovým prostředkům. Tzv. nabídková povinnost jim totiž přikazovala odprodat devizy, které nějakým způsobem dostali (darem od příbuzných v zahraničí, úsporami ze zahraničních pracovních cest, atd.) v bance za úředně stanovený kurz. Na druhé straně byli v případě zájmu vycestovat na dovolenou do volnoměnových zemí nuceni žádat o devizový příslib. Ten ale obyčejní občané obvykle nedostali, protože objem prostředků vyčleněných na turistiku byl velmi malý (v průměru hluboko pod hodnotou 1 USD na obyvatele), a bylo proto těžké uspokojit i pouhé žadatele z okruhu prominentů režimu a jejich spřátelených osob. Kromě toho bylo možné získat maximálně jen 400 USD (či protihodnotu v jiných volných měnách), obvykle ale byla úspěchem i polovina této částky.

To vše vytvářelo podhoubí pro obchody veksláků, nicméně „zlatým dolem“ byl pro ně především obchod s poukázkami (tzv. bony, do oběhu dávány při směně volných měn v SBČS a bankách či při čerpání z tuzexových kont vedených v Živnostenské bance) v roce 1957 založeného podniku zahraničního obchodu Tuzex. Tento podnik se soustřeďoval na prodej západního zboží či zboží domácí provenience, určeného na vývoz do západních zemí, a byl založen proto, aby byl naplněn tzv. princip use and benefit (tj. že za volnou měnu si lze koupit západní zboží), což bylo podmínku autorit v západních zemích pro povolení transferů deviz a valut z volnoměnové ciziny do Československa.

Zdroj: ČNB (Česká národní banka)