Bombardování Drážďan

Bombardování Drážďan letouny RAF a USAAF mezi 13. a 15. únorem 1945 (další dva nálety provedla USAAF 2. března a 17. dubna 1945), 12 týdnů před kapitulací Německa, dodnes vzbuzuje velké emoce.

Původně byla kolem Drážďan rozmístěna silná protiletecká obrana. Ta však nebyla za celou dobu výrazněji využita, proto byly postupně baterie částečně přesunuty na východní frontu, kde se používaly proti tankům, a částečně posílily protiletecké obrany např. v Berlíně, Halle a měst v Porúří. Protiletecká obrana Říše v prostoru Drážďan tak v únoru 1945 nedosahovala vysokého stupně účinnosti.

16. října 1944 došlo k velké ofenzívě sovětských vojsk. Velká část uprchlíků před Rudou armádou se skryla právě v Drážďanech, jež před válkou čítaly 630 000 obyvatel. V noci z 13. na 14. února 1945 na město zaútočilo 805 bombardérů, z nichž 796 bylo Lancasterů. Na město svrhly 2660 tn pum, z nichž necelých 45 % bylo zápalných. První vlna čelila nepříznivému počasí, a tak byl útok vyhodnocen jen jako středně úspěšný; druhé vlně o tři hodiny později již nic nebránilo v přesném zaměření značek. V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu se vytvořila ohňová bouře, jejímž následkem shořelo centrum města. Následující den si drážďanské seřaďovací nádraží za cíl vzal i jeden svaz 461 B-17 Flying Fortress USAAF (cíl bombardovalo ale jen 311 z nich; část omylem bombardovala Prahu, nálet prožil i Most apod.), doprovázených 316 stíhacími letouny North American P-51 Mustang, a o den později bombardovalo Drážďany dalších 210 amerických létajících pevností, které se odklonily od svých primárních „palivových cílů“.

Drážďanský Frauenkirche byl komunistickou vládou NDR po desetiletí ponechán ve stavu, v jakém byl po náletu, opraven byl teprve na přelomu 20. a 21. století. Obrázek je z roku 1991. Autor: Julia Faßbender.

V důsledku náletu a svržení cca 3900 tun pum bylo zničeno 34 km² zástavby a mezi civilním obyvatelstvem byly způsobeny vysoké, dodnes přesně neznámé ztráty. Podle závěrečné policejní zprávy z března 1945 byly nalezeny ostatky 18 375 mrtvých a celkový počet obětí byl odhadnut na 25 tisíc. Tento fakt již roku 1966 veřejně akceptoval i kontroverzní historik David Irving, autor knihy Zkáza Drážďan o náletu na město vydané v roce 1963.

Řada autorů poválečného období se v odhadu počtu obětí přikláněla k počtu do 35 tisíc jako nejvíc odpovídajícímu skutečnosti, což korespondovalo i s tvrzeními vlády Německé demokratické republiky. Komise německých historiků, zřízená v roce 2004 městem Drážďany za účelem objasnění počtu obětí na životech, dospěla v říjnu 2008 k předběžnému určení známého počtu ztracených životů v hodnotě okolo 18 000, s tím, že jejich počet nepřekročil 25 000. Odpůrci akce argumentují, že vojenský přínos náletu nebyl příliš velký a naprosto neospravedlňuje barbarství akce, kterou označují za jeden z nejtěžších spojeneckých válečných zločinů. Podle nich se Spojenci při něm prostě rozhodli kobercovým bombardováním zlikvidovat město plné civilních obyvatel, uprchlíků před frontou a nuceně nasazených zahraničních dělníků. Město, které bylo nejen hlavním městem Saska, ale též jeden z vrcholů barokního stavitelství v Evropě. Britský historik druhé světové války Frederick Taylor však upozorňuje na skutečnost, že zdůrazňováním urbanistického a architektonického dědictví města je odsouván do pozadí význam města pro vojenský průmysl a jeho role uzlu dopravní infrastruktury. Odpůrci poukazují i na to, že sami západní Spojenci ještě v průběhu války v roce 1939 označovali mnohem méně rozsáhlé bombardování měst ze strany Německa a Sovětského svazu za barbarské válečné zločiny.

Centrum města po náletu.

Na druhou stranu, obhájci Spojenců poukazují na fakt, že Drážďany byly díky velkému komunikačnímu uzlu a 110 továrním budovám s více než 50 000 dělníky regulérním vojenským cílem. Argument o kobercovém bombardování navíc nutně naráží na fakt, že akci Bomber Command vedly značkovací stroje - v první vlně stroje No. 5 Group, pro druhou cíle označili slavní Pathfinders. První vlně částečně bránily nízké mraky, druhá vlna již odbombardovala přesně na značky. USAAF už na tom ale byla hůře. Tu samou noc navíc dalších 368 strojů Bomber Command útočilo na Böhlen. Na architektonické památky sice nebrala ani jedna strana ohledy, ovšem až na jednu německou bombardovací ofenzívu se památky jako takové cílem nestaly.

Faktem je, že i sám jinak nekompromisní Churchill byl akcí otřesen natolik, že v memorandu náčelníkovi leteckého štábu a komisi náčelníků štábů z 28. března zpochybnil přiměřenost zvolených prostředků a označil podobné konání za „pouhý akt teroru a svévolného ničení“ („mere acts of terror and wanton destruction“), po upozornění Sira Archibalda Sinclaira (tedy, že to byl nakonec i on sám, kdo 26. ledna 1945 požadoval zničení měst ve východním Německu) své memorandum stáhl a v novém již pečlivěji vážil svá slova. Roli jistě sehrála i rozdílná optika konce března a půlky února 1945.

Pokud jde o vojenské hledisko celé akce, tak zde ze spojenecké strany nebyl žádný větší problém, protože Luftwaffe již v této době nebyla schopna klást vážný odpor. Spojenecké ztráty byly minimální. Navíc všechny blízké a dostupné síly Luftwaffe zůstaly po celou dobu náletu nečinné na letištích, neboť měly nedostatek pohonných hmot a dále plnily jiné úkoly.

Centrum města po náletu. Autor: G. Beyer.

Kulturní odkazy

Kurt Vonnegut

V satirickém románu Jatka č. 5, aneb, Křížová výprava dětí - povinný tanec se smrtí (1969) zachytil Kurt Vonnegut některé události, které prožíval jako válečný zajatec v Drážďanech během náletu a krátce po něm. Připomíná 135.000 obětí zápalných bomb a popisuje naprostou zkázu a nepochopitelný masakr. Němci jej spolu s dalšími válečnými zajatci poslali shromažďovat mrtvé do masových hrobů, „ale těl bylo příliš mnoho na pohřbení. Namísto toho Němci poslali skupiny s plamenomety. Všechny ostatky byly spáleny na popel.“

Do úvodu určeného zvláště pro vydání knihy v roce 1976 napsal:

Pečlivě naplánované a nepředstavitelně drahé drážďanské zvěrstvo bylo tak bezvýznamné, že jen jeden člověk na celé planetě z něj měl prospěch. Ten člověk jsem já. Napsal jsem tuhle knihu, která mi vydělala spousty peněz a přinesla reputaci, tak to je. Tak či onak, za každého mrtvého jsem dostal dva nebo tři dolary. Tak to chodí.

Odkaz na válečného zajatce v Drážďanech Kurta Vonneguta nalezneme v Hellerově románu Zavíráme. Jedna z postav - Lew Rabinowitz, který také byl válečným zajatcem v Drážďanech - několikrát zmiňuje, že tam znal muže jménem Vonnegut, se kterým pracoval.

Zdroj: Wikipedie.