Kulihrášek

Karel Jaromír Erben

Byl muž a žena. Jednou šla ta žena pro vodu, a nabravši do konví vody, jde domů. A tu vidí, ano se válí po cestě hrachové zrnko. „Vždyť je to boží dar!“ pomyslila sobě, zdvihla zrnko a snědla. A z toho zrnka obtěžkala a svým časem narodil se jí synáček. A ten synáček rostl ne po letech, nébrž po hodinách, jako pšenné těsto na kvasnicích. I pěstovali a milovali se s ním co nejvíce, a dali jej do školy. Tam naučil se za rok více než jiné děti za tři, čtyři léta, a nebylo, čemu by se byl mohl ještě učiti. Tehdy přišel ze školy domů a řekl: „Nu, tatínku a maminko! dejte odměnu mým učitelům, už mi netřeba do školy choditi; už umím, chvála pánu Bohu, víc než oni.“ Po té šel si na ulici poskočit a našel cvoček i přinesl domů. I řekl otci: „Tu hle máš železo, jdi a dones je kováři, ať mi udělá z něho sedmipudovou palici.“ Otec nic neodpověděl, ale pomyslil sobě: „Pán Bůh mi dal dítě, ale ne takové jako jiným: sotva že jsem je přivedl trochu k rozumu, dělá si ze mne blázna! může-li to býti, aby z cvočku byla sedmipudová palice?“ Otec měl doma hezkou sumu peněz zlatých, stříbrných i papírových, vzal je a jel do města, koupil sedm pudů železa a dal kováři udělat palici. I udělali jemu palici, vážila sedm pudů, a přivezli do domu.

Zdroj: Wikipedie, autor Dorotheum

Kulihrášek vyšel ze světnice, vzal svou sedmipudovou palici, a tu slyší hřímati i vyhodil ji nad oblaky. Potom šel zase do světnice a řekl: „Mámo, prvé nežli půjdu, povískej mi na hlavě, něco mě štípe, jsemť ještě mladý chlapec...“ Po té zdvihl se matce z klína, vyšel na dvůr a viděl mračna na nebi. I položil se na zem pravým uchem a pak zase vstal a zavolal svého otce: „Táto! pojď sem, poslouchej, jak to šumí a hučí, má palice přichází k zemí.“ I nastavil koleno naproti své palici, palice udeřila ho do kolena a přerazila se v půli. Tu se rozhněval na otce: „Nu, táto! proč jsi mi nedal udělati palice z toho železa, co jsem ti dal? kdybys byl poslechl, nebyla by se přerazila, než jen ohnula! tu hle máš to samo železo, jdi a dej udělati; ale svého nepřidávej nic.“ Kováři vhodili železo do ohně a začali kladivy tlouci a natahovati, i udělali palici sedmipudovou; a ještě zbylo. Kulihrášek vzal svou sedmipudovou palici a vydal se na cestu do světa.

Šel, šel a potkal Vernihoru. „Pozdrav pán Bůh, bratře Kulihrášku! kam jdeš?“ A Kulihrášek otázal se ho: „Co jsi ty zač?“ A on mu odpověděl: „Já jsem silný hrdina Vernihora.“ — „Zdali chceš býti mým tovaryšem?“ řekl Kulihrášek. A on na to: „Buď si! chci ti sloužiti.“ I šli spolu dále a potkali silného hrdinu Verniduba. „Pozdrav pán Bůh, bratří!“ — „Pozdrav pán Bůh!“ — „Co jste zač ?“ otázal se Vernidub. — „Kulihrášek a Vermihora.“ — „A kam jdete?“ — „Jdeme tam a tam do města. Drak tam žere lidi, i jdeme ho zabit.“ — „Nechtěli byste mne také s sebou vzíti za tovaryše?“ „Buď si!“ odpověděl Kulihrášek. I přišli do města a ukázali se caři. „Co jste zač?“ — „Jsme silní hrdinové.“ — „Možno-li vám toto město zachrániti? usadil nám se tu drak a hubí mnoho lidí; třeba ho zabiti.“ — „Proč bychom se nazývali silnými hrdiny, když bychom ho nezabili?“ Nastala půlnoc a oni šli pod kalinový most, na ohnivou řeku. Tu přišel šestihlavý drak i zastavil se na mostě, a v tom kůň zařehtal, a sokol zaštěbetal, a chrt zavyl. A on koně udeřil po hlavě: „Ty čertova mrcho, neřehtej, a ty sokole neštěbetej, a ty chrte nevyj! neb tu je Kulihrášek. Nu,“ povídá, „pojď ven, Kulihrášku! zdali se budeme bíti, a nebo se smíříme?“ A Kulihrášek odpověděl: „Dobrý jonák proto nechodí, aby se mířil, ale proto jen, aby se bil.“ I začali se potýkati; Kulihrášek a jeho tovaryši sťali drakovi spolkem tři hlavy. Drak vida, že jistě musí zahynouti, řekl: „Nu bratří! jen Kulihrášek mi vadí, vás dva bych já odbyl!“ A tu se začali opět potýkati a srazili drakovi ostatní hlavy, koně jeho vzali do konírny, sokola do klece a chrta do psárny; a Kulihrášek vyřezal ze všech šesti hlav jazyky a dal si je do kapsy, a tělo vhodili do ohnivé řeky. Když přišli k caři, podal jemu Kulihrášek jazyky na důkaz pravdy. Cař jim poděkoval: „Vidím,“ povídá, „že jste silní hrdinové a ochrancové města a všeho lidu! Jezte a píte, co koli vám libo, vše to zdarma.“

I dal rozhlásiti s radostí po celém městě, aby těm silným hrdinům odevřeny byly všecky hostince, hospody i malé krčmy. A oni potom všude chodili, jedli, pili a veseli byli a o všeličem hovořili. Přišla noc, a v pravou půlnoc šli oni pod kalinový most, na ohnivou řeku, a hned také sem přijel sedmihlavý drak. Tu kůň jeho zařehtal, sokol zaštěbetal a chrt zavyl. Drak udeřil koně po hlavě: „Ty mrcho čertova, neřehtej, ty sokole neštěbetej a ty chrte nevyj! neb tu jest Kulihrášek. Nu,“ povídá, „vylez ven, Kulihrášku! buď se budeme bíti a nebo se smíříme.“ — „Dobrý jonák proto nechodí, aby se mířil, ale aby se bil!“ I začali se potýkati a srazili drakovi šest hlav, jen sedmá zůstala. „Dovol, ať si odpočinem!“ povídá drak; a Kulihrášek řekl: „Nečekej, že ti dám odpočinutí!“ I začali se opět bíti a on srazil jemu i poslední hlavu, vyřezal jazyky a schoval do kapsy, a tělo vhodil do ohnivé řeky. Po té šel k caři a přinesl mu jazyky na důkaz pravdy. A po třetí opět o půl noci ku kalinovému mostu a k ohnivé řece; tu nenadále přišel k nim devítihlavý drak. V tom kůň jeho zařehtal, sokol zaštěbetal a chrt zavyl. „Ty střevo čertovo, neřehtej, ty sokole, neštěbetej, a ty chrte nevyj! neb tu je Kulihrášek. Nu jen vylez, Kulihrášku! buď se hudeme bíti, a nebo se smíříme.“ „Dobrý jonák proto nechodí, aby se mířil, ale aby se bil!“ I začali se potýkati, a hrdinové srazili drakovi osm hlav, devátá zůstala. Kulihrášek povídá: „Dovol, ať si odpočinem, zlý duchu!“ A on odpověděl: „Odpočívej, neodpočívej, nade mnou nesvítězíš; tys i mé bratry lstí zabil, ne silou.“ Kulihrášek ne tak se potýkal, jako přemýšlel, jakby draka oklamal; i vymyslil si lest a řekl: „Však od tvých bratrů jich ještě mnoho z zadu přichází — všecky je sklidím!“ Tu se drak ohlídl, a v tom on i devátou hlavu jemu sťal, vyřezal jazyky a vložil sobě do kapsy, a tělo vhodil do ohnivé řeky. Přišli k caři. Cař řekl: „Děkuju vám, silní hrdinové! buďte s Bohem a vesele i směle živi, a naberte sobě, co vám koli třeba zlata, stříbra i papírových peněz.“ Potom sešly se všecky tři ženy těch draků i radily se vespolek: „Odkud se tu vzali ti, co nám pobili naše muže? ať jsme baby, nesvedeme-li jich se světa!“ A nejmladší řekla: „Nu pojďme, sestry, po silnici, kudy oni půjdou. Já se udělám překrásným kobercem, a oni když budou unaveni a posadí se na koberec, tehdy všickni tři zahynou!“ A druhá jí řekla: „A nesvedeš-li ty ničeho, tehdy já se udělám pěknou jabloní nad silnicí, a když ke mně budou přicházeti, zarazí je příjemná vůně, a jak těch jablek okusí, tehdy všickni zahynou!“ Tu přijeli hrdinové ku překrásnému koberci, Kulihrášek ťal do něho na kříž mečem a hned vyprýštila se krev! Přijeli k jabloni. „Kulihrášku, bratře! dovol, ať si každý sníme po jablíčku,“ řekli hrdinové, a on odpověděl: „Možno-li, bratři, sníme, a nemožno-li, pojedem dál.“ Vytasil meč a ťal do jabloně na kříž, hned se z ní prýštila krev.

A tu se za nimi hnala třetí dračice i rozevřela tlamu svou od země až do nebe. Kulihrášek vidí, že se jim zle povede; jak se uchránit? Ohledl se a vida, že dračice naň dotírá, vhodil jí do tlamy tři koně. Dračice letěla k sinému moři napit se vody, a oni ušli dále. Potom vrátila se zas a za nimi; on vida ji na blízku, vhodil jí do tlamy tři sokoly. I vrátila se dračice opět na siné moře napit se vody, a oni ušli dále. Tu se Kulihrášek ohledl a dračice už opět ho dohání, a on nevida jiné pomoci, popadl ty tři chrty a vhodil jí do tlamy. Dračice opět letěla k sinému moři vody se napit, a než se napila, oni zatím ušli ještě dále. On pak ohlídna se vidí, že ho dračice opět dohání; tu popadl Kulihrášek oba své tovaryše i vhodil jí je do tlamy. Dračice letěla k sinému moři vody se napit, a on utíka1 dále. Ona opět za ním; on ohledl se a vida ji nedaleko, zvolal: „Pane Bože, zachovej mne a spas duši mou!“ I vidí tu před sebou železnou dílnu a tak do té kovárny vběhl. Kováři tázají se ho: „Co’s, cizí člověče, tak polekán?“ — „Vzácní pánové! ochraňte mne od zlého ducha a spaste duši mou!“ Kováři zavřeli kovárnu a dvéře zandali závorou. „Dejte mi, co mi náleží!“ volala dračice. A kováři jí odpověděli: „Prolízej železné dvéře a my ti ho položíme na jazyk.“ Dračice dvéře prolízala a vstrčila jazyk do vnitř. Tu ji všickni tři kováři popadli žhavými kleštěmi za jazyk a řekli: „Jdi, cizí člověče! a dělej s ní, co chceš.“ On vyšel na drůr a počal dračici sekati i rozsekal na ní kůži až do kosti, a kosti až do morku a potom ji vzal a zakopal celé to tělo na sedm sáhů v hloubi.