Královská hádanka
Bratři Grimmové
Byl jednou jeden princ, který dostal chuť rozhlédnout se trochu po světě a vzal s sebou jednoho věrného sluhu. Jednoho dne ti dva dorazili do hlubokého lesa, který nebral konce, a když přišel večer, nevěděli, jak přečkají noc. Tu princ uviděl opodál nějakou chalupu a pak dívku, která právě přicházela, a když přišla blíže, viděl, že je velmi krásná. Pozdravil ji a zeptal se: „Milé dítě, mohli bychom já a můj sluha dnes přespat v té chalupě?“ „Ach, ano,“ řeklo děvče smutným hlasem: „to byste jistě mohli, ale já vám to neradím, nechoďte tam.“ „Pročpak ne?“ zeptal se princ. Dívka povzdechla a řekla: „Moje macecha ovládá temné čarodějnické umění a s cizinci nenakládá dobře.“ Ale protože se už zcela setmělo a oni stejně nemohli dále, nebylo zbytí a do chalupy šli. Seděla tam na lenošce u krbu stařena s rudýma očima a cizince si se zájmem prohlížela. „Dobrý večer,“ zaskřehotala a tvářila se docela přátelsky: „posaďte se a odpočiňte si.“ Pak zafoukala do uhlíků, nad kterými vařila něco v malém kotlíku. Dívka je ale včas varovala, aby se měli na pozoru, nic nejedli a nic nepili, neboť stařena vaří zlé lektvary. Spali pak poklidně až do časného rána.
Pohádky bratří Grimmů
Když byli připraveni k odjezdu a princ už seděl na koni, stařena řekla: „Počkejte chvíli, dám vám napít na cestu.“ Zatímco šla pro nápoj, jel princ pryč a sluha, který si ještě připevňoval sedlo, byl už sám, když se vrátila. „Zanes to svému pánovi.“ poručila mu, ale v tom okamžiku jí sklenice vyklouzla a její obsah vyšplíchnul na koně a byl vám to jed tak silný, že to ubohé zvíře padlo v tu ránu mrtvé k zemi. Sluha běžel za pánem a vyprávěl mu, co se stalo, a protože tam nechtěl nechat sedlo, tak běžel zpět, aby si ho přinesl. Když přišel k mrtvému koni, seděl na něm hladový krkavec a hodoval. „Kdoví, zda dnes seženeme k snědku něco lepšího.“ řekl si sluha, krkavce zabil a vzal ho s sebou.
A jeli celý den tím lesem, který neměl konce. Až za soumraku našli hostinec. Sluha dal hostinskému krkavce, aby ho připravil k večeři. Ale netušili, že tentokráte se zase ocitli v loupežnickém doupěti. Za hluboké noci přišlo dvanáct mordýřů a chtěli cizince zabít a oloupit. Ale dříve než se pustili do práce, sedli si ke stolu, hostinský i čarodějnice si přisedli k nim, a ze společné mísy jedli polévku, do které hostinský nasekal krkavčí maso. Sotva ale spolkli pár soust, popadali všichni mrtví, neboť krkavci se dostal do těla s koňským masem i jed připravený pro prince. Tak v tom domě nezůstal nikdo živý kromě dcerky hostinského, která byla poctivé děvče a na těch bohapustých zločinech neměla žádného podílu. Otevřela cizincům všechny dveře a ukázala jim nahromaděné poklady. Princ jí ale pravil, že si může vše ponechat, že z toho nechtějí nic, a jel se svým sluhou dál.
Po dlouhém putování dorazili do města, kde žila krásná, ale svéhlavá princezna, která nechala vyhlásit, že kdo jí uloží hádanku, kterou nedokáže vyřešit, ten se stane jejím manželem, ale pokud ji princezna vyřeší, přijde ten opovážlivec o hlavu. Tři dny si nechávala na rozmyšlenou a byla vám tak chytrá, že všechny přednesené hádanky vyřešila ještě před uplynutím této lhůty. Již devět jinochů tímto způsobem sešlo ze světa, když dorazil princ a toho svou velkolepou krásou tak oslnila, že i on pro ni chtěl vsadit svůj život. A tak předstoupil před princeznu a položil ji svoji hádanku. „Co je to,“ pravil: „jeden nikoho nezabil a přece jich dvanáct zemřelo.“ Princezna nevěděla, co by to mohlo být, přemýšlela a přemýšlela, ale nic ji nenapadalo. Listovala ve svých hádankových knihách, ale ani v nich řešení nenašla. Zkrátka její moudrost byla v koncích.
Když si nevěděla rady ani pomoci, poručila děvečce, aby se vplížila do princovy ložnice, aby poslouchala jeho sny, neboť princezna si myslela, že princ jistě mluví ze spaní a řešení hádanky tak prozradí. Ale chytrý sluha si lehnul do postele místo pána, a když přišla děvečka, strhnul ji plášť, do kterého se zahalila, a lískovkou ji hnal ven. Druhé noci poslala princezna na výzvědy komornou, aby zkusila, zda nebude mít při slídění větší štěstí, ale i ji sluha sebral plášť a vyplatil ji rákoskou. Nyní si princ myslel, že třetí noc bude v bezpečí a lehl si do své postele a přišla vám sama princezna. Byla zahalená do šedivého pláště a sedla si na postel. A když si myslila, že jinoch spí a sní, mluvila na něj a doufala, že ji odpoví, jako to mnozí spící dělávají. Ale princ byl vzhůru a rozuměl a slyšel vše velmi dobře. Tu se princezna zeptala. „Jeden nikoho nezabil, co je to?“ Tu odvětil: „Jeden krkavec, který jedl mrtvého a otráveného koně a pak sám umřel.“ Dále se princezna zeptala: „A přece jich dvanáct zemřelo, to je co?“ „To je dvanáct mordýřů, kteří krkavce snědli a od toho zemřeli.“ Když nyní princezna věděla rozluštění hádanky, chtěla se vytratit, ale princ držel její plášť tak pevně, že jej tu musela nechat.
Druhého rána princezna oznámila, že hádanku vyřešila, a nechala zavolat dvanáct soudců, aby nad princem vynesli ortel. Ale ten si vyžádal slyšení a řekl: „Princezna se v noci ke mně vplížila a na řešení té hádanky se mě vyptala, neboť sama by ji nebyla nikdy vyřešila.“ Soudci pravili: „Máš nějaký důkaz?“ Tu sluha přinesl ony tři pláště, a když soudci spatřili ten šedivý, který byl princeznin, řekli: „Nechejte ten plášť, Výsosti, ozdobit zlatem a stříbrem, neboť to je váš plášť svatební.“
Nu a byla svatba! A žili, dokud neumřeli.