Kocour v botách

Toho času vládl v té zemi král, který jedl k smrti rád koroptve, ale na trhu jich bylo tak málo, že to bylo k soužení. Královské lesy byly koroptví plné, ale byly vám tak plaché a opatrné, že to nebylo ani k lovu ani k nástrahám a lovci se vraceli s prázdnou. Ale kocour se na to rozhodl jít od lesa. Když přišel na mýtinu, položil pytel na zem, otevřel ho a rozsypal část obilí do trávy. Smyčku, kterou byl pytel zavázaný, vedl za jeden keř, kde se sám pak ukryl a čekal a čekal. Za nějakou chvíli přicupitaly zvědavé koroptve, našly zrní a daly se do zobání zob! zob! a jedna po druhé vlezla za obilím až do pytle. Když kocourovi přišlo, že je jich uvnitř už pěkná řádka, utáhl smyčku a bylo to! Uvězněným koroptvím pak jedné po druhé zakroutil krkem, pytel si hodil na záda a vydal se rovnou cestou na královský zámek. Tam se mu do cesty postavila královská stráž: „Stát! Kampak?“ „Ke králi.“ odvětil. „Ty jsi mi vtipálek! Kocour a ke králi?“ smál se strážce. „Jen ho nech jít.“ řekl druhý voják: „Pan král má často dlouhou chvíli, třeba ho mluvící kocour trochu rozptýlí.“ A bylo to!

Před králem se kocour hluboce poklonil a řekl: „Můj pán, hrabě,“ k tomu titulu pronesl jakési dlouhé a urozené jméno, které si už nikdo nepamatuje: „se nechá panu králi poroučet a posílá mu koroptve, které zrovna ulovil.“ Králi se sbíhaly sliny, když kulaťoučké ptáčky zpěváčky uviděl, a nedal jinak, než že musejí tomu kocourovi z pokladnice nandat do pytle tolik zlata, kolik jen unese. „To zanes svému pánu a poděkuj mu mnohokrát za dárek.“ Však kocour taky nečekal nic jiného a rázoval rovnou do mlýna, kde seděl ten nejmladší u okna v chalupě s hlavou v dlaních, protože si činil výčitky a levity, že poslední groš utratil za to, aby pořídil holínky pro kocoura, svět většího hlupáka neviděl! Z toho zadumání ho vytrhnul kocour, který mu shodil u nohou pytel, a když ho rozvázali, bylo v něm samé zlato. „Tady máš něco za ty holínky, pan král tě nechává pozdravovat a mockrát děkuje.“ Z takové řeči hoch nezmoudřel, ale to zlato ho potěšilo, ať se vzalo, kde se vzalo. Zatímco si kocour po lidsku stahoval holínky, vyprávěl mu vše, co a jak bylo a nakonec řekl: „Inu, zlata máš teď sice dost, ale u toho nemůžeme zůstat! Ráno si zase natáhnu holínky a poohlídnu se, jak z tebe udělat něco onačejšího. Však jsem panu králi řekl, že jsi hrabě.“

Druhého dne se kocour vydal opět na lov a králi přinesl bohatý úlovek. Tak to šlo i třetí den a čtvrtý i ten desátý a každý den přinesl domů zlato a nejen to, král si kocoura v botách oblíbil, mohl si chodit i smýčit po zámku jak chtěl a nebylo nikoho, kdo by mu chtěl zkřivit vlásek. Jednou se zase kocour vyhříval u kamen v královské kuchyni, když tu přišel kočí a láteřil: „K čertu s králem i princeznou! Chtěl jsem jít do hospody, dát si něco k pití a zahrát si karty, místo toho s nimi musím k jezeru!“ Jak to kocour uslyšel, pelášil do mlýna a řekl svému pánovi: „Jestli chceš být bohatý a k tomu hrabě, pojď se mnou ven k jezeru a vlez do vody.“ Jinoch nevěděl, co si s takovým nápadem počít, ale protože bylo zatím vše, co kocour udělal, k dobrému, poslechl a šel s ním. U jezera se svlékl se a skočil do vody. Kocour vzal jeho šaty a někam je schoval. A už tam byl král i princezna, přijeli v krásném kočáře a pod kola se jim vrhnul kocour, který lamentoval a naříkal: „Ach, nejurozenější králi, byl tu zloděj a mému pánu, urozenému hraběti, který se tu v jezeru koupal, ukradl šaty! Teď je ubohý hrabě ve vodě a nemůže ven a jestli tam ještě nějakou chvíli zůstane, určitě prochladne a umře.“ Jen to král uslyšel, nechal zastavit a jeden z jeho lidí musel na zámek, aby přinesl královské šaty. Když si pan hrabě si ty nádherné šaty oblékl, vypadal k světu, to se líbilo králi i princezně a nedali jinak než, že si musí sednout k nim do kočáru.

Kocour běžel po svým napřed a ocitl se na jedné obrovské louce, kde přes sto sekáčů kosilo seno. „Čípak je ta louka lidičky?“ zeptal se. „Jednoho mocného kouzelníka.“ odvětili mu. „Poslouchejte, brzy tudy pojede král. Když se vás bude ptát, komu patří ta louka, raději mu odpovězte, že panu hraběti, jinak se král nezná vzteky a všechny vás zabijí.“ Potom běžel kocour dál a dorazil na velikánské žitné pole, políčko, kde žalo dvě sta ženců obilí. „Komu patří to žito, lidičky?“ zeptal se. „Jednomu mocnému kouzelníkovi.“ odvětili. „Poslouchejte, brzy tudy pojede král. Když se vás bude ptát, komu patří to pole, raději mu odpovězte, že panu hraběti, jinak se král nezná vzteky a všechny vás zabijí.“ A běžel dál, až doběhnul do hustého černého lesa, kde kácelo tři sta dřevorubců mohutné buky. „Komupak patří ten les, lidičky?“ zeptal se. „Jednomu mocnému kouzelníkovi.“ odvětili. „Poslouchejte, brzy tudy pojede král. Když se vás bude ptát, komu patří ten les, raději mu odpovězte, že panu hraběti, jinak se král nezná vzteky a všechny vás zabijí.“ Kdo by odporoval kocourovi, který chodí světem v botách a k tomu ještě mluví?

Zatímco se lidi radili, co to má všechno znamenat, dorazil kocour do čarodějova zámku a hned se hnal dovnitř. Čaroděj se tvářil nevrle a přezíravě se ptal, co tu pohledává. Ale kocour se měl k úkloně a k lichotce: „Slyšel jsem, že se umíš proměnit v jakékoliv zvíře, co jich na světě je, prý v psa, lišku nebo vlka. Inu, tomu bych i věřil! Ale proměnit se ve slona, to se mi zdá zhola nemožné, a proto jsem přišel, abych se sám přesvědčil.“ Kouzelník pravil pyšně: „To je pro mne maličkost.“ A byl tu slon! „Hm, to je dobré! A co takhle ve lva? To bys taky uměl?“ „To také nic není.“ ušklíbnul se čaroděj a byl tu lev! Kocour se stavěl strachy bez sebe a zvolal: „To je neuvěřitelné a neslýchané! Něco takového bych si ani ve snu nepomyslel. Ale co v malé zvířátko, třeba myš, to bys taky dokázal? To bys byl pak opravdu ten největší čaroděj na světě!“ Čarodějové si rádi přihýbají z pohárů lichotek a tento byl málem opilý: „O ano, milý kocourku, to umím také.“ A byla tu myš! Inu, ne dlouho. Kocourovi stačil jeden skok a bylo po ní, jen se olíznul, jak to už kocouři dělají.

Ta vybraná společnost zatím přijela k louce. „Komu patří to seno, lidičky?“ zeptal se král. „Panu hraběti! Panu hraběti! “ volali nakonec všichni, jak jim kocour poradil. „Máte pěkný kousek země, pane hrabě.“ řekl král. Potom přijeli k žitnému poli. „Komu patří to obilí, lidičky?“ „Panu hraběti! Panu hraběti!“ znělo jednohlasně. „Máte velký a krásný lán, pane hrabě.“ řekl král. A u lesa to bylo podobné. „Komu patří to dřevo, lidičky?“ ptal se král. „Panu hraběti! Panu hraběti!“ volali všichni. Král se podivil ještě víc a řekl: „Vy musíte být opravdu bohatý muž, pane hrabě, nemyslím, že já sám mám tak nádherný les.“ Konečně přijeli k zámku, kocour stál na schodech, a když dole zastavil kočár, otevřel dveře a řekl: „Pane králi, přijeli jste na zámek mého pána, je to pro nás ta nejvyšší pocta.“ A ten zámek byl větší a krásnější než královský zámek, a tak král udělal to nejlepší, co mohl a dal hraběti princeznu za ženu.

Když král umřel, stal se hrabě králem a kocour? Inu, ten byl přeci jeho prvním ministrem!