Dlouhý, široký a bystrozraký

Karel Jaromír Erben

Byl jednou jeden starý král a ten měl syna. Zavolal ho k sobě a řekl: "Víš, že už jsem starý a rád bych ještě než umřu viděl tvou ženu. Vyber si některou." "Rád bych, ale neznám žádnou princeznu," řekl kralevic. I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal jej synovi. "Jdi nahoru na věž, podívej se tam a pak mi řekni, která by se ti líbila." Kralevic vystoupil na věž. Tam byly malé železné dveře. Odemkl je zlatým klíčem a vstoupil do krásné síně. Strop byl tmavý jako nebe v noci a na něm se třpytily hvězdy. Kolem dokola bylo ve zdi dvanáct oken. A v každém okně byla vyobrazena dívka s korunkou na hlavě. Každá byla jiná a jedna krásnější než druhá. Kralevic si je prohlížel a najednou zpozoroval, že jedno okno je zastřené. Odhrnul závěs. Byla tam dívka v bílém, ze všech nejkrásnější. Kralevic ukázal na obraz: "Tu chci a žádnou jinou!" Jak to řekl, všechny ostatní zmizely.

Knížka: Dlouhý, široký a bystrozraký

Když přišel dolů, pověděl otci, kterou si vybral. Král se zamyslel a řekl: "Špatně sis vybral. Tu dívku hlídá v železném zámku zlý čaroděj. Ale jdi a zkus ji osvobodit. Vrať se mi domů zdráv!" Kralevic se rozloučil s otcem, vsedl na koně a jel. Jel hlubokým lesem, až zabloudil. Nevěděl, kudy kam. Najednou někdo volá: "Hej, počkej!" Kralevic se ohlédne a vidí vysokého člověka, jak za ním pospíchá: "Pane, počkejte a vezměte mě do služby, nebudete litovat." "Kdo jsi a co umíš?" "Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte tamhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Sundám ho." I začal se Dlouhý vytahovat, rostl, až byl vysoký jako ta jedle. Sáhl pro hnízdo a v momentě byl velký jako dřív. "Dobře to umíš. Ale nejdřív mi ukaž cestu z lesa!" Dlouhý se zase natahoval, až byl vyšší než všechny stromy. Vzal koně za uzdu a za chvilku byli z lesa venku. Před nimi byly samé louky a za nimi vysoké skály. Po cestě kráčel tlustý člověk. "Pane, tamhle jde můj kamarád." "Zavolej ho, uvidím, co je zač." Dlouhý se natáhl, udělal dva kroky, vzal kamaráda a postavil ho před prince. Byl to malý, tlustý člověk, s břichem jako soudek. "Kdo jsi a co umíš?" ptal se princ. "Jsem Široký a umím se rozšiřovat." Dlouhý uháněl s princem k lesu. Zatím se Široký nafoukl tolik, až mu břicho narostlo jako veliká hora. Potom si odfoukl, až se stromy ohýbaly a byl zas jako dřív. "Tys mne prohnal," povídá princ. "Pojď s námi!" Když přišli ke skalám, potkali člověka se zavázanýma očima. "Pane, to je náš třetí kamarád." "Kdo jsi a proč máš zavázané oči?" zeptal se princ. "Jmenuji se Bystrozraký a vidím i se zavázanýma očima. Když sundám šátek a na něco se podívám, hned se to rozpadne nebo chytne plamenem. Sundal šátek a podíval se na protější skálu. Ze skály začaly lítat kameny na všechny strany, až z ní zbyla hromada písku, ve které se něco třpytilo. Byl to kus zlata. "Ty jsi dobrý chlapík, pojď také s námi. Ale nejdříve mi pověz, jak máme daleko do železného zámku." "S nami tam budete brzy. Právě tam chystají večeři." "A co dělá nevěsta?" "Hlídá ji černokněžník." Kamarádi odklízeli princi všechny překážky na cestě a vedli ho nejkratší cestou. Než sluníčko zapadlo, viděli před sebou železný zámek. Po železném mostě vešli do brány. Na nádvoří dali koně do konírny. Potom šli do zámku. Všude bylo plno služebnictva, ale nikdo se nepohnul. Kralevic se svými druhy prošel několik pokojů, až došli do jídelny. Tam bylo světlo a stůl plný jídel a nápojů, prostřený pro čtyři osoby. Čekali, ale nikdo nepřicházel, dali se do jídla. Po večeři se rozlétly dveře a do pokoje vstoupil černokněžník. Byl to vysoký stařec v černém šatě a holou hlavou. Dlouhé šedivé vousy mu šly až po kolena. Kolem pasu měl tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou dívku. Měla bílé šaty, stříbrný pás s perlovou korunkou. Kralevic ji poznal a šel jí naproti. Ale černokněžník řekl: "Vím, proč jsi přišel. Budiž, dostaneš nevěstu, ale jen tehdy, když ji po tři noci uhlídáš. Jestli ne, zkameníš."

Princezna usedla a černokněžník odešel. Kralevic začal na ni mluvit, ale marně, byla jako z kamene. Sedl si vedle ní, Dlouhý se ovinul kolem celého pokoje. Široký se postavil před dveře a ucpal je tak, že by ani myška neproklouzla a Bystrozraký se postavil doprostřed místnosti, aby mu nic neušlo. Ale za chvilku začali všichni dřímat a usnuli. Spali celou noc, jako by je do vody hodil. Ráno se probudil první princ. Princezna byla pryč. Hned vzbudil kamarády. "Nebojte se princi," povídá Bystrozraký. Pohlédl oknem a zvolal: "Už ji vidím! Daleko uprostřed lesa je starý dub. Na něm je žalud a to je ona!" Dlouhý si naložil Bystrozrakého na ramena a ten mu ukazoval cestu. Za malou chvilku byli zpět. Dlouhý podával kralevici žalud. Ten jej pustil a v tom stála princezna vedle něj. A když slunce vycházelo, rozlétly se dveře a vstoupil černokněžník. Když uviděl princeznu, zamračil se. Ozvala se rána. Jedna železná obruč praskla. Černokněžník vzal princeznu za ruku a odvedl si ji sebou.

Po celý den chodil kralevic po zámku, ale nikde nebylo živého stvoření. Ráno, v poledne i večer měli všichni dobrou hostinu. Jídla se sama nosila a víno se samo nalévalo. Po večeři přivedl zase černokněžník princeznu. Všichni se spánku bránili, ale přece usnuli. Ráno byl kralevic první vzhůru a volal: "Hej, Bystrozraký, kde je princezna?" Ten si protřel oči a povídá: "Daleko odtud je hora, v té hoře je skála a v ní drahý kámen. To je ona." Dlouhý ho vzal na ramena, natáhl se a už byli u hory. Bystrozraký se podíval na skálu, ta se rozpadla a v ní se zatřpytil drahý kámen. Ten přinesl kralevici a jak ho pustil, stála zas před ním princezna. Když přišel černokněžník a uviděl princeznu, zamračil se. Ozvala se rána a druhá obruč praskla. Na to černokněžník odvedl princeznu.

Den rychle uběhl. Večer zase přivedl černokněžník princeznu. Zase všichni usnuli. Ráno první budil princ Bystrozrakého: "Hej, kde je princezna?" "Ach, princi, daleko je, moc daleko. Tam v dálce je černé moře, v něm je skořepina, v té je zlatý prstýnek a to je princezna. Ale my ji dostaneme." Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého a byli pryč. Když přišli k černému moři, nadmul se Široký, položil se na břeh a pil. Brzy byla voda jen na dně. Dlouhý vyndal skořepinu, z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpět. Ale Široký byl příliš těžký. V jednom údolí ho Dlouhý setřásl na zem. A hned bylo celé údolí pod vodou. Zatím bylo princi úzko. Slunce vysvitlo, dveře se rozlétly a na prahu stál černokněžník. Ale v tom se rozskočilo okno, zlatý prsten dopadl na zem a v tu chvíli tu stála princezna. Bystrozraký viděl, co se v zámku děje, a Dlouhý hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl. Ozvala se rána a praskla poslední obruč. Černokněžník se proměnil v havrana a vyletěl oknem. Teprve teď princezna promluvila a děkovala kralevici, že ji vysvobodil. I v zámku všechno oživlo. Všichni lidé se radovali. Starý král plakal radostí. Myslel, že se mu syn už nevrátí. Pak byla veliká svatby, která trvala tři týdny. Dlouhý, Široký a Bystrozraký se rozhodli, že půjdou opět do světa. Mladý král jim to rozmlouval, aby u něho zůstali. Ale jim se chtělo znovu do světa, pomáhat lidem.