Císařovy nové šaty

Hans Christian Andersen

Velmi si liboval v nových šatech jistý císař, jenž před mnohými lety žil, že by byl celou svou pokladnu za ně vyprázdnil; jen aby se okázal vždy v jiném kroji.

Nestaraje se o vojsko své, ni divadlo neb zemi, hleděl jen na to, aby měl nové šaty. Mělť pro každou hodinu zvláštní kabát, a jako se vždy může o řádném králi říci: „on se stará o svou zemi,“ tak se mohlo každého okamžiku o tomto císaři říci: „on se stará nyní o svou šatnici.“

Císařovy nové šaty, autor - Vilhelm Pedersen

Ve velkém sídelném městě jeho panoval čilý život, každého dne přicházívali cizinci; a jednoho dne přišli též dva tkadlci, oznamujíce, že mají nejkrasší látku, kterou si jen člověk mysliti může. Cizinci ti však byli dva prohnaní taškáři. Pravili, že barva a vzorek látky nejsou právě velmi hezké, celý šat však má prý tu zvláštnosť, že pro toho člověka jsou neviditelny, který buď úřad svůj špatně spravuje, nebo který jest náramně hloupým. „Toť by byly překrásné šaty,“ myslil si císař; „pakli bych si je obléknul, bylo by mi snadno poznati, kdo úřad svůj v mé říši dobře spravuje, a kdo jest hloupý a kdo moudrý; ba z té látky musím hned šat míti!“ a dal oběma taškářům mnoho peněz závdavkem, aby si mohli koupiti, čeho by potřebovali. —

Tito koupivše dva tkalcovské stavy, dělali jakoby pracovali — oni ale neměli ni toho nejmenšího na stavech. Žádali každou chvíli nejdražší hedvábí a mnoho zlata, to však nechajíce pro sebe, pracovali na oko u prázdných stavů, a to i do noci. —

„Rád bych věděl, jak daleko již jsou!“ myslil si císař, sám se ale v duchu bál, mysle na to, že může jen ten viděti šat, který úřad svůj řádně zastává a moudrým jest; domýšlel se arci, že on sám vlastně zastává výborně úřad svůj a velmi moudrým jest, chtěl ale dříve někým jiným se přesvědčiti, jak daleko již jsou šaty hotové. — Všichni lidé v městě věděli, jakou zvláštnosť ona látka má, a každý byl žádostiv zvěděti, jak špatným aneb hloupým druhý jest.

„Pošlu svého starého, věrného ministra ke tkadlcům,“ myslil si císař, „on bude moci nejlépe látku posouditi, nikdo nezastává lépe svůj úřad než on, a také nemám moudřejšího.“

Tu šel tedy starý ministr do dílny, v které oni dva taškáři seděli, zdánlivě pracujíce u stavů prázdných. —

„Bůh nás chraniž!“ myslel si ministr, velmi se divě; „nevidím ničeho!“

Toto ale zamlčel.

Oba taškáři žádali ho, aby blíže přistoupil, tázajíce se ho, jak se mu látka a barvy její líbí? Pak pořáde ukazovali na prázdné stavy, ubohý, starý ministr ale neviděl ni té nejmenší nitky, ač si mnul oči a otvíral je, seč byl. „Pro Bůh!“ myslel si: „Snad nejsem hloupý. To jsem si nemyslel, že svůj úřad špatně zastávám, o tom se nesmí nikdo dozvěděti. Nesmím to říci, že jsem ničeho neviděl.“

„Nuž, jak se vám líbí?“ tázal se jeden z taškářů.

„O, jest to vskutku velmi hezké, docela něžné!“ odpověděl starý ministr, dívaje se brejlemi svými, „tato látka — a teprve ty barvy! budu císaři vypravovati, jak se mi to líbilo.“ —

„Potěšíte nás tím velmi!“ pravili oba taškáři, udávajíce barvy a jakosť látky. Starý ministr dával dobrý pozor, aby vše tak vypravoval, jak mu domnělí tkadlci vysvětlovali. —

Na to žádali oba taškáři opět více peněz, hedvábí a zlata, čeho by prý ku tkaní měli potřebí. Všechno pak sobě nechajíce, pokračovali v zdánlivé pilné své práci dnem i nocí.

Císař neopomenul a poslal opět brzo jiného státníka k nim, aby se dozvěděl, jak to se šatem vypadne, a tomu nedařilo se lépe, jako starému ministrovi. Díval se a opět se díval, neviděl však ničeho, poněvadž kromě oněch dvou prázdných stavů zde ničeho nebylo. —

„Hloupý nejsem,“ myslel si státník, „a bylo by dosti směšné, kdybych udal sám, že nejsem schopen úřadu svého! nesmím to ale dáti na jevo!“ Tím chválil látku, kterou neviděl, vyjevuje jim stejně radosť svou nad pilnou a rychlou prací, hezkými barvami a dobře zvolenou látkou. „Ba, jest to velmi hezké,“ pravil k císaři.

Všechno v městě mluvilo o hezkém šatu císařově.

Nyní to chtěl císař sám viděti, dokavad to bylo ještě na stavu. S velkým zástupem vyvolených mužů, mezi nimiž také oni dva poctiví státníci byli, odebral se císař k prohnaným těm taškářům, pracujícím nyní, seč byli, arci jen na oko.

„Nuž, není to znamenité!“ pravili oba poctiví státníci. „Neráčilo by se Vaše Veličenství podívati na vzor a barvy?“ pak ukázali na prázdné stavy, domnívajíce se, že ostatní látku vidí.

„Jakže?“ myslel si císař, „nevidím já nic? jsem hloupý? nejsem já za císaře schopen? toť by bylo nejkrásnější, co by se mohlo státi!“ „O, ovšem, jest to vskutku překrásná látka, a zasluhuje úplné mé spokojenosti,“ pravil pak hlasitě, kývaje spokojeně hlavou a dívaje se na prázdný stav; vždyť nesměl říci, že nic nevidí. Celý dvůr, který ho následoval, díval a díval se opět, viděl ale právě tolik, co všickni ostatní, přece ale řekl jako císař: „O, to jest krása,“ radě mu, aby šaty ty především oblékl při nastávajícím průvodu. „Jest to něžné, znamenité, velebné,“ mluvil jeden více než druhý, zdánlivě velmi potěšen.

Císař dal každému z taškářů řád rytířský, aby ho směli na kabátě nositi a titul dvorného tkadlce. —

Po celou noc přede dnem, na němž se měl průvod konati, bděli taškáři, majíce více než šestnácte světel. Lid viděl, že jsou velmi pracovití a že se snažili, by dohotovili šat císařův.

Taškáři dělali, jakoby sundávali látku se stavů, stříhali ve vzduchu nůžkami, šili jehlami bez nití, až konečně zvolali: „Nyní jsou šaty dokončeny.“

Císař provázen nejvznešenějšími šlechtici, sám přišel k taškářům, vyzdvihujícím právě ruce, jako by něco v nich drželi, a pravícím: „Hleďte, zde jsou spodky, zde šat, zde plášť!“ a tak to šlo dále. „Jest to hebké jako pavučina, mohlo by se mysleti, že nemá člověk nic na sobě, ale to jest právě to zvláštní!“

„Ano,“ přisvědčovali všickni šlechticové, nevidouce však ničeho.

„Račte V. Veličenství své šaty odložiti,“ pravili taškáři, „pak Vám oblečeme šat zde před zrcadlem.

Císař odložil všechny své šaty, a taškáři jali se na oko jej oblékati, kdežto se císař před zrcadlem obracel a otáčel.

„Ejhle, jak dobře přiléhají, jak mu sluší!“ volali všickni.

„Jaký vzor! a barvy! jest to překrásný kroj.“ —

„Venku stojí nebesa, která nad V. Veličenstvem při průvodu poneseme!“ oznámil nejvyšší obřadník. —

„Hleďte, jsem hotov! nesluší mi to?“ pravil císař, obraceje se ještě před zrcadlem, jakoby na sebe pohlížel.

Komorníci, jimž bylo vlečku nésti, sáhali rukama k zemi, jakoby zdvíhali vlečku, šli a tvářili se, jakoby něco nesli, vždyť nechtěli ukázati, že ničeho nevědí. —

Tak se ubíral císař v průvodu pod hezkými nebesy, a všechen lid na ulicích stojící pravil: „Bože, jak hezké jsou šaty císařovy, jak dlouhá jeho vlečka! jak hezky přiléhá!“

Žádný nechtěl druhému dáti na srozuměnou, že ničeho nevidí, sice by ho považovali buď za úřadu jeho neschopného, neb za hloupého. — Žádné šaty císařovy neměly věčšího štěstí, než tyto. —

„Vždyť nic nemá na sobě!“ pravilo konečně jakés děcko.

„Pane Bože, slyš hlas neviňátka,“ pravil otec, a nyní to povídal jeden druhému, co bylo děcko řeklo.

„Vždyť nic nemá na sobě!“ volal konečně lid.

To dojalo císaře, neb se mu zdálo, že mluví pravdu, ale myslel si: „Nyní už musím takto průvod dokončiti.“ —

A komorníci šli, nesouce vlečku, kterou nikdo neviděl a jež zde ani nebyla.