Černokněžník

Božena Němcová

Byl jednou jeden starý člověk a ten měl jednoho synka; ale že byl již velmi starý a přitom chudobný, nemohl synka svého déle živiti. - Jedenkráte, když se nad svojí psotou rozželel, oslovil svého synka takto: "Synku můj, synku, vidíš, že jsem už velmi starý, dělat už nemohu, žebrat se stydím a zahospodařeno nic nemám. - Ty jsi už odrostl, musíš si už sám hledat ve světě živobytí a u někoho sloužit."

"No věru, drahý otče", odpoví mu syn, "to uznávám a dávno jsem už na to myslel. Rád půjdu do služby, nebo krom toho bych rád šel do světa".

Fotografie z pohádky: O zapomětlivém černokněžníkovi

Po krátkém čase vybral se starý otec i se synkem na cestu. Jakkoli stár, chtěl přece synka svého přes hory a lesy dovésti do té služby. I šli tedy spolu, až přišli jednoho dne do hustého lesa ke skále, na níž viděli jednoho samotného člověka seděti a čísti z veliké knihy. - To byl černokněžník.

"Pánbůh dej štěstí", pozdravili pocestní.

"Pánbůh dej i vám; kam jdete, stařečku?"

"Vedu tuto synka do světa a rád bych mu vyhledal nějakou službu, aby se něčemu naučil, odpověděl stařec.

"Kampak byste vodil synka do světa, nechejte ho u mne", pravil černokněžník.

"A přijmete ho?" zvolal s radostí stařec.

"Aj, věru ho přijmu, bude mi posluhovat. Ale co mi za to dáte, když ho budu i učit?"

"Ach, co bych vám dal, vždyť jsem chudobný otec, nemám sám, co bych položil do úst", pokrčil rameny, starý.

"No, víte co", řekl černokněžník, "sedm let ho budu míti u sebe a budu ho učiti, ale po sedmi letech přijděte; jak si ho poznáte, bude váš, ale když ne, tedy si ho podržím na věčnost! "

"No dobře", praví starý otec, "když je už tak, nech bude", ale sám u sebe si myslil: "Copak by to bylo, abych si po sedmi letech syna nemohl poznati ?" Nechal tedy synka ve službě u černokněžníka a sám se odebral domů. - Doma se mu ovšem v hlavě rozleželo a ustavičně si myslel, jak synka pozná a proč by ho neměl poznati, a konečně ho napadal strach, že ho snad přece nepozná. No, ale nechme stařečka a ohlédněme se po synkovi.

Černokněžník se nejprv synka ptal, umí-li číst, ale věru, že mu synek pověděl pravdu řka, že neumí.

"No, když neumíš, dám ti práci!" řekl mu černokněžník a zavedl ho do jedné jeskyně. V jeskyni byly dvě jizby; v jedné viděl synek stůl pokrytý pro dvě osoby a připravené jídlo, v druhé jizbě bylo plno knih: "Tuto vidíš tyto velké knihy, budeš je ometat od prachu. - Když se ti někdy tato práce omrzí, zazvoň na tento zvoneček a přiběhnou ti chlapci si s tebou hrát. Budou ti pískat, zpívat, veselé kousky vyvádět a můžeš si s nimi hrát do vůle". - Po těch slovech sedli spolu k stolu, a když se najedli, černokněžník odešel někam na daleké cesty a synek se pustil do uložené práce.

Když ten milý synek ty knihy den jak den od prachu čistil, bývala mu ovšem dlouhá chvíle - a tu si nezazvonil na zvoneček, ale rozevřel jednu knihu po druhé, díval se do nich a pomalu se učil číst, až se i naučil. - Jak uměl číst, tu si potom z knih vyčítal všechna černokněžníkova čarodějstva.

Když se po roce černokněžník vrátil domů a viděl knihy v pořádku, pochválil ho za jeho pořádnost a daroval mu dukát. - Ale synek prosil, zda by směl na krátký čas navštíviti bědného otce a ten peníz mu donésti. - Odpustil ho černokněžník, aby otce navštívil. - S radostí běžel milý syn k svému starému otci a našel ho doma na lavici seděti velmi zamyšleného. - "Aj, otče, co jste tak zamyšlen?" ptal se ho.

"Oj, můj synku", odpoví mu stařec, "jak bych nebyl zamyšlen, vždyť se bojím, že tě za sedm roků nepoznám!"

"Ach, proto se netrapte; až mne přijdete poznávat, tu mě černokněžník promění v holuba a já si sednu s druhými holuby na střechu a budu sedět v třetí řadě. Tu jen dobře pozorujte, až uvidíte, že má jeden holub křídlo svěšeno, to můžete vědět, že to budu já, a jen na toho ukažte".

Starý otec se tedy upokojil a synek se odebral zase nazpět k černokněžníkovi. - Sotvaže se navrátil, černokněžník odešel opět na cesty a on zůstal při knihách sám. Čistil je jako předtím, přitom pilně v nich čítaje.

Černokněžník byl po každé, když se vrátil ze světa, se svým sluhou velmi spokojen.

Minulo sedm let. Starý otec vzal do ruky hůl a šel kulhaje k černokněžníkovi pro svého syna. "No, přišel jsem si pro syna!" pravil, přišed na místo.

"Nuže", odpoví černokněžník, "sedm let minulo, pravda; no, tak si ho vezměte, jak si ho poznáte, tamhle sedí na střeše. Ale jak si ho napoprvé nepoznáte, zůstane u mne". - Starý otec opřel se o hůl, hledí na hejno holubů sedících na střeše, hledí a poznává syna, a hle, už ho poznal.

"Aha", ukazuje radostně holí na střechu, "tamto je můj syn, ten krajní v třetí řadě, co to křídlo svěsil!"

"Pravda, pravda, uhodl jste", mrzutě propoví černokněžník. - Ale když si otec syna prosil, aby mu ho tedy dal, tu se začal všelijak vymlouvati, že je holubem, že ho nemůže hned proměniti v člověka a že ho za krátký čas pošle domů. Muselť tedy starý otec odejíti domů bez syna, jakkoli mu to bylo těžko.

Černokněžníka to velmi mrzelo, že má dáti synka nazpět, a kdož ví, co by s ním byl dělal, ale chytrý již syn vyhlídl si čas, a jak černokněžník odešel z domu, tu mu vzal knihu, v níž měl všechna čarodějstva zaznamenána, a dal se v útěk domů za starým otcem. Dohonil ho na cestě.

"Nuž, můj synku, což jsi se vysvobodil ?" zvolal radostně starý otec.

"Aj, věru, jsem už tu na svobodě, a ještě jsem mu knihu vzal!"

"No jen, synku, abys za ni draho nezaplatil, " pravil otec starostlivě.

"Oj, co bych zaplatil, vždyť jsem já větší čarodějník než on sám. Ale víte co, otče, živobytí nám došlo a já se přece jen bojím, že mě ten čarodějník bude honit. Udělám se tedy pěkným koněm a vy si na mne sedněte a jeďte mě tam do té osady prodávat. Až mě prodáte, vezměte mi dolů uzdu, nebo když ji na mně zapomenete, nikdy se víc nenavrátím."

Udělal se tedy synek krásným koněm, otec si na něho vsedl a jel na něm do blízké osady, kde byl právě trh. Hned se kupci okolo něho sběhli a ptali se ho, za jakou cenu by toho koně chtěl dáti; on jim řekl: "Za čtyři sta zlatých!" - Ale přece se jen ten kůň kupcům zdál být drahým, až tu přijde čarodějník; jak se na koně podíval, hned věděl, jaký to kůň.

"Co stojí ten kůň, stařečku?" ptá se hned.

"Oj věru, že ho pod čtyři sta zlatých nedám", odpověděl stařec, který čarodějníka nepoznal.

"Ale což neslevíte nic ?"

"Aj věru, ani babku", ujišťoval starý otec.

"No, když je tak, je tak, tu máte čtyři sta zlatých!" a čarodějník hned starci položil peníze do ruky. - Stařec se pustil do počítání peněz, nevzpomněl na slova synkova, a čarodějník uchopil koně za uzdu, vyšvihl se naň a ten tam ujížděl. Byl náramně rozlícen a přímo zamířil do nejbližší osady ke kovárně. - "Kováři, kuj dvoucentové podkovy a rozpálené přibíjej tomuto koni!" rozkazoval čarodějník, když byl u kovárny slezl s koně a za uzdu ho uvázal u studnice. - Kovář si hned šel chystat železa a čarodějník šel také do kovárny přihlížet, aby se vše pořádně stalo. - Kůň zůstal venku sám a rád by se byl uzdy zprostil. Tu vyběhla z domu dívčina se džbánem pro vodu k studnici.

"Pěkně tě prosím, dívčinko, povol mi trochu uzdu, budu na tebe vším dobrým pamatovat", prosil kůň dívčinu.

"Aj, ráda ti to udělám", pravila dívčina, postavila džbán a uzdu mu povolila. - Jak mu ji povolila, setřel si ji o sloup docela s hlavy, přetvořil se v holuba a mžikem se zdvihl do povětří. Děvče u studnice s podivením se ohlíželo po koni, ale čarodějník již také věděl, co se stalo, a dobře viděl holuba letěti v povětří. I udělal se jestřábem a za ním.

Ubohý holub, o málo, že by ho byl jestřáb ulapil, vtom viděl ještě včas v královském domě u okna seděti královskou dceru a jako krásný zlatý prsten pustil se jí do klína. - I zaradovala se velmi královská dcera nad tím prstenem, neboť byl překrásný, a hned běžela k svému chorému otci ukázat mu, jaký to prsten jí spadl do klína. - Chorý král se tomu divil, ale také se z toho těšil k vůli své milé dceři. - A co spolu o tom prstenu hovoří, oznamuje sluha, že se hlásí jakýsi cizí lékař, který praví, že chorému králi navrátí zdraví. - Král dal hned toho lékaře k sobě zavolati a slušně ho přivítati, á to byl ten Čarodějník. - Královská dcera hned se ho ptala, zdali by jí otce vyléčil.

"Věru, že bych ho vyléčil", pravil černokněžník, oči nespouštěje s prstenu, který měla královská dcera na prstě, "věru bych ho vyléčil, kdybyste mi dala ten prsten, co máte na malíku". - Králova dcera ho nechtěla zprvu dáti, ale že otce svého milovala a že se bála, aby v té chorobě neumřel, slíbila, že mu jej dá, jestli jí otce vyléčí.

Černokněžník nepotřeboval mnoho léků, netrvalo to dlouho a král se cítil jako zdráv; černokněžník žádal o prsten. - Tu jak mu ho z vděčnosti podávala, vypadl jí z ruky a v okamžení se rozsypal na drobná zrnka prosná. - V té chvíli se ale černokněžník přetvořil v holuba a začal zrnka zobati. Ale na jedno královská dcera stoupla, a jak se holub octnul u její nohy, udělal se z toho zrnka jestřáb, chytil holuba a na kusy roztrhal. - Bylo po černokněžníku a jeho umění.

Z jestřába se ale udělal krásný mládenec, který se poklonil královské dceři a jí děkoval. Král, který byl vše to s podivením pozoroval a vše si od něho dal vyrozprávěti, pravil mu konečně: "No, když jsi dovedl čarodějníka oklamat a zničit, já ti přislibuji tuto svou dceru za ženu a po své smrti ti nechám celé království.

Tak se i stalo. Synek si vzal královu dceru za ženu, starého svého otce si vyhledal a vzal k sobě, a tak žili dlouhá léta pospolu šťastně, a když jim otcové odumřeli, kralovali sami dále v svatém pokoji.