Borovice

Hans Christian Andersen

Ejhle roztomilou, nízkou borovici, kterážto stála na vršku mezi lesy a měla velmi pěkné místo; slunce na ní svítilo, povětří měla nazbyt, a okolo ní rostlo mnoho větších soudruhů, jak borovic tak i jedlí. Malá borovice přála sobě toužebně, aby byla větší. Nevšímala si teplého slunečka a čerstvého vzduchu, nestarala se o dítky vesničanů, které kolem přecházely a žvatlaly, když přišly do lesa na jahody; někdy přišly s naplněným hrnkem, nebo měly jahody na stéblo navlíknuté; pak usedly sobě vedle nízké borovice a říkávaly: „Hleďte, jak je pěkná maličká!“ To nemohla borovice ani slyšeti.

Borovice, autor - Andre Engels

Druhého roku byla o jeden, a sice zralejší vrub větší, a rok na to ještě o jeden; neboť na borovicích může se vždy podle vrubů poznati, kolik let již rostou.

„O kýž jsem velikým stromem, jako jsou ti ostatní!“ vzdychala často borovice; „pak bych mohla své větve rozšířiti a s korunou do dalekého světa hleděti! Ptáci by svá hnízda stavěli v mých ratolestích, a kdyžby vítr vál, po pansku bych se klonila, jako ti ostatní!“

A tak neměla žádnou radost z paprsků slunečních, ani z ptáčků a z červánků na obloze, které z rána a u večer nad ní stávaly.

Když nastoupila zima a sníh ležel vůkol a třpytil se a leskl, tu přicházíval začasté některý zajíc a přeskočil malou borovici — a to bylo teprva k zlosti! — Ale dvě zimy přešly, a třetí zimu byla borovice již tak velká, že musel zajíc okolo běžeti. „Oh, růsti a vyrůsti, velkým býti a dospělým — to jest to nejkrásnější na tomto světě,“ myslila borovice.

V podzimku přicházeli vždy dřevoštěpové a poráželi několik největších stromů; to se stávalo každého roku, a malé borovici, která docela pěkně rostlá byla, bývalo vždy teskno; neboť ty veliké, nádherné stromy padaly s praskotem velikým k zemi, větve se jim usekaly, a vyhlížely pak nahé a úzké, takže jich nebylo více ani poznati. Ale pak byly na vůz naloženy a koně je táhli z lesa ven.

Kam je asi vezli? Co se s nimi stalo?

Na jaře, když přišli čápi a vlašťovičky, tázala se jich borovice: „Nevíte, kam je vezli? Nepotkali jste je na své cestě?“

Vlašťovičky ničehož nevěděli, ale čáp se zamyslil, pokývnul hlavou a řekl: „Ano, myslím, že jsem je viděl! Potkal jsem několik nových lodí, když jsem z Egypta táhnul; na lodích bylo několik hrdých stěžnů; mně se zdá, že to byly ony, voněly borovinou. Mohu tě od nich pozdravovat; ano! ty se pyšní! ty se pyšní!“

„Oh, kdybych byla dosti velká, abych také já přes moře mohla plouti! Ale co jest vlastně to moře, a jak vyhlíží?“

„Ah to se nedá ani vysvětliti,“ pravil čáp a odletěl. —

„Těš se ze své mladosti!“ pravily paprsky sluneční; „těš se z jarého růstu, z mladého života, který jest v tobě.“ — A větřík políbil borovici a rosa plakala slzy, ale borovice jim nerozuměla. —

Když bylo k vánocům, byly docela malé stromky sporáženy, stromky, které ani jednou tak velké aneb stejného stáři s touto borovicí neměly, která ani pokoje ani stání neměla, ale vždy odtud chtěla. Tyto malé stromky, a byly to vždy ty nejkrásnější, podržely vždy své větve; byly na vůz kladeny a koňmi veženy z lesa.

„Kam ty asi přijdou?“ tázala se borovice. Vždyť nejsou ani tak velké jako já, ba jeden z nich byl mnohem menší! Proč podržejí své větve? Kam jedou?“

„To víme my, čimčarara!“ cvrlikali vrabci. „My se v městě dívali do oken! My víme kam jedou! O tam dojdou největší slávy a nádhery, jaká se jen pomysliti dá! Hleděli jsme do oken, a tam spatřili jsme, jak byly uprostřed světnice postaveny a okrášleny nejkrásnějšími věcmi, pozlacenými jablkami, perníkem, cukrovím, hračkami a tisíci svíčiček — čimčarara — čim, čim!“

„A pak —?“ tázala se borovice a třásla se po všech větvích; „a pak? co se stane potom?“

„Nu, více jsme neviděli! Takového něco se nedá s ničím •— čim, čim — ani porovnat!“ —

„Ach, jsem-li i já k tomu ustanovena, bych tuto skvělou cestu nastoupila?“ jásala borovice. „Totě mnohem lepší, nežli přes moře plouti! Já touhou zahynu! Kýž jsou již vánoce! Nyní jsem velká a vyrostlá, jako ostatní, co byly předešlého roku odtud vezeny! — Oh, kýž bych byla již na voze! Kýž v tom teplém pokoji v plné kráse a nádheře! A pak —? Ano, pak přijde něco mnohem lepšího a krásnějšího, proč by nás tak zdobily, nadarmo se to zajisté neděje! Musí přijít něco skvostnějšího, velikého —! Ale co? Oh, jak se trápím, jak soužím! sama nevím, jak mi jest!“

„Těš se z nás!“ pravilo povětří a světlo sluneční. „Těš se ze své jaré mladosti!“

Ale borovice se pranic netěšila a rostla dál a dále; v zimě v letě byla zelená, — tmavozelená. Lidé, kteří ji spatřili, pravili: „To je pěkný strom!“ A o vánocích byla ze všech první poražena. Sekera hluboko zajela do tuku, a borovice s povzdechem padla k zemi, cítila bolest a omdlela; i nemohla ani pomysliti na nastávající štěstí, neboť jí bylo těžko rozloučiti se s otčinou, s místečkem, na němž byla vyrostla; vždyť věděla, že více nespatří své milé staré známé křoviny a květiny vůkol, ani snad své ptáčky. Loučení bylo dosti bolestné!

Zpamatovala se teprva, když byla ještě s jinými stromky složena ve dvoře, a když uslyšela jednoho muže, an dí: „Tato jest pěkná, tu můžem potřebovat!“

A nyní přišli dva sluhové v premovaných šatech a vnesli borovici do velikého, pěkného sálu. Kolem na stěnách visely obrazy, a vedle velikých kachlových kamen stály pěkné, čínské nádoby se lvy na poklopích; zde byly sesle, hedvábné pohovky, veliké stoly plné knih s obrázky, a hraček za kolik tisíc — aspoň tak řekly dítky, které si s těmi věcmi hrály. A borovice byla postavena do veliké pískem naplněné nádoby; ale nebylo ani vidět, že to byla hlíněná nádoba, neboť dokola byla zakrytá zeleným papírem a stála na širokém, strakatém koberci.

Ach, jak se borovice chvěla! „Co se bude díti se mnou dále?“ Sluhové i slečny zdobili ji; na větve zavěšeny byly sítě, vystříhané z malovaného papíru; každá síť naplněna byla cukrovinkami; pozlacená jablka a ořechy visely dolů, jakoby byly na větvích vyrostly, a více než sto červených, modrých a bílých svíčíček bylo mezi to nastrkáno. Panáčky a pannenky vycpané, které zrovna jako lidé vyhlížely — borovice takových ještě nikdy neviděla — vznášely se na větvích, a vysoko na špici leskla se hvězda z pozlátka! to byla krása — náramná krása!

„Dnes večer,“ pravili všickni, „dnes večer — bude ten stromek zářit!“

„Oh,“ myslila borovice, „kýž je zde večer! Budou již brzy světla rozsvícena? A co se stane potom? Přijdou-li pak všecky stromy z lesa, aby mne viděly? Přiletí-li pak vrabci k oknům aby mne obdivovali? Zdali se ujmu zde, a v zimě v letě budu vždy ozdobena?“ —

Inu borovice smýšlela dost hezky; ale samou touhou měla opravdu bolení ve vrubech, a takové bolení ve vrubech jest borovici tak bolestné, jako nám bolení hlavy.

Nyní byly svíčky rozžaty. Jaký to lesk! Jaká krása! Borovice třásla se na všech větvích, tak že jedna svíčka spadla a zapálila papírovou síť; všecko by bylo hnedle v plamenu shořelo.

„Chraň nás nebe!“ zkřikly slečny a plamen honem uhasily. Nyní se nesměla borovice ani pohybnout! Oh to byla hrůza! Nyní se bála, aby něco ze svých ozdob neztratila; všecka zmámená stála tu ve své kráse! A nyní se dvéře do sálu otevřely — a množství dítek vešlo do vnitř, jako by chtěly celý strom poraziti; starší lidé kráčeli vážněji za nimi. Dítky stály zaražené — ale jen na okamžik, pak výskaly opět, že se to vůkol rozléhalo; tančily okolo borovice, a jeden dárek za druhým byl utrhnut.

„Co to činí?“ myslila borovice. „Co se bude díti?“ A svíčičky hořely až k větvím, a když dohořovaly, byly shasínány, a pak bylo dětem dovoleno, aby borovici otrhaly. Ach, jak se vrhnuly na ni, že praskaly všecky větve; kdyby nebyla bývala za vršek se zlatou hvězdou ke stropu připevněna, byla by se jistě skácela.

Dítky poskakovaly kolem se svými hračkami; nikdo nepohlídl více na borovici, jediná snad stará chůva, která přišla a prohlížela větve, aby zvěděla, zdali nějaký fík nebo jablko nebylo zapomenuto.

„Nějakou pohádku — pohádku!“ volaly dítky a přivedly malého tlustého stařečka v černém kabátě s bílým šátkem na krku ke stromu; a ten sednul pod stromek.

„Zde jsme pod zeleným krovem,“ pravil, „a borovice může poslouchat s vámi! Ale povím vám jen jednu pohádku. Chcete slyšeti o Kaloušovi anebo o Palečku, který spadnul se schodů a přece přišel ke slávě a dostal princeznu?“

„O Kaloušovi!“ křičeli jedni; „O Palečku!“ volali druzí; a tu bylo křiku a volání! jenom borovice tiše mlčela a myslila: „Což já nebudu míti v tom podílu? ničehož nebudu přitom dělati?“ Bláhová, vždyť byla při tom, a již byla učinila vše, co byla povinnost její.

A stařeček s bílým šátkem okolo krku vypravoval o Palečku, jak spadnul se schodů a jak přece přišel ke slávě a dostal princeznu. A dítky tleskaly rukama, volajíce: „Povídej, povídej dále!“ Chtěly totiž slyšeti ještě pohádku o Kaloušovi, ale stařeček více nevypravoval.

Borovice stála všecka zamyšlená a němá: něco takového ani ptáci v lese nikdy nepovídali. „Paleček padnul se schodů a přece dostal princeznu! Ano, ano, tak se to děje ve světě!“ myslila borovice a věřila, že je všecko pravda, poněvadž to starý muž vypravoval, který měl bílý šátek na krku. „Ovšem, kdož to může vědět! Snad také spadnu se schodů a dostanu nějakého prince!“ A těšila se již napřed, že druhého dne opět svíčičkami, zlatem a ovocem bude ozdobena.

„Zítra se budu třásti!“ přemýšlela dále; „pak se budu ze své slávy radovati. Zítra uslyším opět pohádku o Palečkovi a snad i o Kaloušovi.“ A po celou noc stála borovice zticha; mělať plnou hlavu myšlenek.

Druhého dne zrána přišel služebník a služka do síně. „Aha, teď mne počnou znova krášlit!“ — Ale ti vyvlékli ji ze sálu, po schodech nahoru na půdu, a tam ji postavili do tmavého koutku, kam nikdy ani slunečko nezasvitlo.

„Co to asi znamená?“ divila se borovice. „Co mi zde činiti? Čeho se zde dočkám?“ A podepřela se o zeď, myslila a přemýšlela dále. — — A měla dosti času k tomu, neboť minulo kolik dní a nocí, a nikdo nepřicházel nahoru; a když konečně někdo přišel, tedy přišel jenom proto, aby několik velikých skříní do kouta postavil. Nyní stála teprv celá zakryta; takže se mohlo směle mysliti, že jest zcela zapomenuta.

„Teď jest venku zima!“ mudrovala borovice; „země jest tvrdá a sněhem pokryta, lidé mne nemohou ještě zasadit; proto budu zde jistě až do jara, jako v opatrování. Jak vše dobře vymyšleno! Ti lidé jsou přece dobří! — Jen kdyby zde nebylo tak temno a až hrůza se mně zde stýská! Aspoň jediného dost malého zajíčka kdyby zde bylo! Tam venku v lese bylo tak milo, když sníh ležel vůkol, a když zajíci okolo poskakovali; ano i když mne některý přeskočil. Ale tenkráte jsem ho nemohla vystát. Zde nahoře až hrůza se mně stýská!“

„Pišť, pišť!“ ozvala se tu malá myška a vyklouzla z díry; a za ní vyšla druhá. Ty očmuchávaly borovici a pak vklouzly do její větví.

„Totě ukrutná zima,“ pravily malé myšky; „a jinak by zde bylo hezky, je-li pravda, ty stará borovice?“

„Já nejsem stará!“ dí borovice; „jsou ještě starší, mnohem starší, nežli jsem já.“

„Jaks sem přišla?“ tázaly se myšky opět; „povídej nám, víš-li něco?“ Byly totiž velmi zvědavy. „Povídej nám o nejkrásnějším místě ve světě! Byla jsi již tam? Byla jsi již ve špižírně, kde sýr na prknách leží a uzenina se stropů visí; kde se po omastku tančí, kam hubené vcházíme a tučné vycházíme!“

„To místo neznám,“ odpověděla borovice. „Ale znám les, kde slunce svítí a ptáci zpívají!“ A pak vypravovala všecko o své mladosti a ty malé myšky ještě nikdy cosi podobného nebyly slyšely; i poslouchaly, že ani oči neodvrátily a na konec řekly: „Tys mnoho již viděla a zkusila. Jaks byla šťastna!“

„Já?“ pravila borovice a přemýšlela o tom, co sama vypravovala. „Ano, v skutku byli to krásní dnové!“ — A potom vypravovala o štědrém večeru, kde byla perníkem a svíčičkami ozdobena.

„Oh!“ pravily malé myšky, „jak jsi byla šťastna, ty stará borovice!“

„Já nejsem ještě tak stará!“ tvrdila borovice, „teprva tuto zimu přišla jsem z lesa! Jenom v zrůstu jsem se opozdila!“

„Jak ty pěkně umíš vypravovati!“ pravily myšky a druhé noci přišly ještě se čtyřmi jinými, aby tyto také slyšely borovici povídající, a čím více tato vypravovala, tím více také zpomínala sama na minulost a myslila: „Byli to krásní dnové! A však oni snad se ještě vrátí; Paleček padnul se schodů a přece dostal princeznu!“ A pak zpomínala na malý nízký doubek, který venku tam v lese rostl, ten byl pro borovici jako opravdový, krásný princ.

„Kdo je ten Paleček?“ tázaly se myšky. A tu vypravovala borovice celou pohádku o Palečkovi; dobře sobě pamatovala každé slovo, a malým myškám se pohádka tak zalíbila, že by radostí až na vršek borovice byly vyskočily. Příští noci přišlo mnohem více myší, a v neděli i dvě veliké krysy; ale těm se pohádka nelíbila, a to zarmoutilo malé myšky, neboť těm se nezdála také býti více pěkná.

„Znáš jenom tu jednu pohádku?“ tázaly se krysy.

„Jenom tu,“ pravila borovice, „kterou jsem slyšela v nejšťastnější večer svého života; tenkráte jsem tomu ani nerozuměla, jak jsem šťastná.“

„To je bídná pohádka! Neumíte žádnou o omastku aneb o uzenině? Žádnou o špižírně?“

,Neumím,“ odpověděla borovice.

„Pak vám děkujem!“ pravily krysy a vrátily se ke svým.

Malé myšky nepřišly již také více, a nyní teprv vzdychala borovice: „Bylo to přece pěkné, když tu kolem seděly ty mrštné myšky a poslouchaly, když jsem vypravovala! Nyní i tomu konec! Ale budu si to pamatovat, a radovat se, až se opět zotavím!“

Avšak kdy se to stalo? — Ano, jednou z rána přišli lidé, a počali zle na půdě hospodařit. Skříně byly odstaveny a borovice z kouta vytáhnuta; mrštili jí zcela nešetrně na zem, a jeden sluha vynesl ji hned po schodech dolů, kde svítil bílý den.

„Nyní počne nový opět život!“ myslila borovice; ucítila čerstvý vzduch, první paprsky sluneční po tak dlouhém čase spatřila opět — a ležela na dvoře. To vše se dělo tak rychle, že neměla ani dosti času se poohlídnout.

Vůkol bylo vše zjinačeno. Dvůr ležel u zahrady, v nížto bylo všecko ve květu; růže stály zde a rozšiřovaly libou vůni až na dvůr a vykukovaly přes zahradní zeď, lípy květly a vlašťovičky poletovaly kolem a volaly: „Číryrýt! budem se zas dobře mít!“ Ale borovice si ani nevšímnuly.

„Ovšem,“ myslila ona, „budeme se dobře mít!“ a radostí rozložila své větve do široka, ale ach! ty byly uschlé a sežloutlé, a ona ležela zde v koutě mezi smetím a kopřivami. Hvězda z pozlátka seděla jí ještě na špičce a třpytila se ve svitu slunečním.

Na dvoře samém hrálo několik veselých chlapců, kteří o štědrém dnu kolem borovice poskakovali a tolik radosti z ní měli. Jeden z nejmenších přiběhl a strhnul tu hvězdu.

„Hleďte, co ještě na tom starém ošklivém stromu jest!“ pravil a postavil se na větve, že pod jeho nohama počaly se lámati.

A borovice pohlížela na všecku tu krásu květin v zahradě, pozorovala sebe a přála si, kdyby byla raději v tmavém koutku na půdě ukryta; zpomínala na svou jarou mladost v lese, na radostný den o vánocích a na malé myšky, které tak pozorně poslouchaly pohádku o Palečkovi.

„Konec, konec všemu!“ pravil starý strom. „Kýž jsem se radovala, dokud jsem mohla a směla! Konec, konec všemu!“

A přišel podomek a ten rozsekal borovici na malé kousky; byla z ní hezká otýpka. Tu vložili pod kotel a podpálili a rychle vzňala se plamenem; a tu hluboce vzdýchala, a každý povzdech byl jako rána z pušky; proto přiběhly dítky, sedly kolem, hleděly do ohně, a když uslyšely nějaké povzdechnutí, volaly: „Pif, paf, puf!“

Ale při každé ráně, která byla hlubokým vzdychnutím, zpomínala borovice na jeden letní den v lese, nebo na zimní čas, když hvězdy jasně na obloze se třpýtily; zpomínala na štědrý den a na Palečka, jedinou to pohádku, kterou slyšela a vypravovati uměla, napotom ale shořela a byla z ní hrstka popele.

Dítky hrály si v zahradě, a nejmenší z nich mělo hvězdu na prsou, kterou borovice v nejšťastnější době měla na vrcholi; nyní však bylo všemu již konec, konec bylo s borovicí a s pohádkou také; konec, konec — a tak to bývá s každou pohádkou!